Dějiny nás učí, že perzekuze byla, je a nejspíš i bude. To je jako třeba s tou korupcí – současný stav není nic nového pod sluncem, už starý Řím by mohl vyprávět. Důležitá je však míra těchto morálních prohřešků. A pak také to, jak šikovně je umí daný vládnoucí systém schovat do obecně platných a veřejností přijímaných vzorců a zamaskovat jejich pravou podstatu. A hlavně nenápadně. Tedy jak nakrmit vlka, aby koza zůstala celá.
Tak třeba s tím vyčleňováním jedinců, kteří jsou jakýmkoliv způsobem „jiní“ než společenská většina. Okaté příklady všude kolem nás názorně a v pestrých barvách vykreslují krásný obrázek nejen tolerantního soužití, svobody a volnosti všech a se všemi, ale také úcty a solidarity; ať už jde o vozíčkáře (a všechny bezbariérové přístupy, které spolu s nimi využívají také maminky s kočárky), o menšiny jiného sexuálního zaměření nebo mentálně retardované. Televize nám v pravidelných dávkách přináší hezké obrázky, jak jsou všichni tito lidé běžnou součástí naší společnosti a jakým jsme tolerantním a duševně vyspělým státem, když při stavbě nové knihovny myslíme na vozíčkáře a přistavíme bezbariérový vstup, když ústavy s mentálně postiženými dětmi neodsouváme nikam na okraje měst či vesnic, aby takové děti náhodou nikdo neviděl, ale běžně je potkáme na ulici, nebo když se na líbající se dvojici stejného pohlaví díváme stejně jako na jakoukoliv jinou dvojici konající stejný a právě v tuto chvíli naprosto neodkladný úkon.
O co větší rozčarování, poodrhrneme-li oponu a nahlédneme-li za ni. Asi budeme překvapeni, že pod oslnivým rouchem nalezneme stále stejné stereotypy a myšlenkové vzorce, jaké tam byly několik let. Inu, revoluce jakožto akt vývoje překotného a náhlého není evoluce coby akt vývoje pozvolného. A jak se to dělá, nahlédnout za oponu? Celkem jednoduše: Nedívat se jenom na estrádu, která je nám předváděna na jevišti, ale dívat se všude kolem, na běžný život v jeho každodenním rytmu, dívat se jinak než pouze očima. Číst mezi řádky, a to nejenom skutečně „napsané“ texty, ale také znaky, symboly a umět je dávat do vzájemného vztahu a umět je zasadit do kontextu. Třeba při čtení knižního katalogu.
Dostal se mi do ruky ten nejnovější jednoho nejmenovaného, velkého a známého vydavatelství pedagogické, psychologické a jiné odborné vzdělávací literatury. Informoval čtenáře o knižních novinkách, které se v nejbližších měsících chystají oblažit knižní trh svou existencí. Knihy to jsou hezké, o tom žádná; lákají svými názvy, osobou autora, cenou zase příliš ne, to je pravda, svými rozměry ale určitě (snad abychom si změřili, jestli se nám vejdou do kabelky) nebo krátkou charakteristikou. A navíc jsou řazeny do jednotlivých kapitol, a to tematicky podle oboru, do kterého spadají (pedagogika, média, hry, zdraví …). A teď jsme u toho: Během pečlivého listování postupně projdete kapitoly např. Hry pro děti, Rádce pro rodiče, Výchova, Psychologie, Sociální práce atd., až se dostanete na samý závěr katalogu. Samozřejmě, že někdo musí být zákonitě poslední; na koho ale myslíte, že Černý Petr padnul v tomto případě? Ano, na Speciální pedagogiku, tedy na knihy určené pro rodiče či učitele, které „pracují“ s dětmi s poruchami učení či chování. Proč zrovna tato kapitola je až na samém konci katalogu?
Je pravda, že této kapitole předchází kapitola Pedagogika, čili logická návaznost zde je; tak tedy šířeji: Proč jsou právě tyto dvě kapitoly věnované tak důležité činnosti, jakou je školní výchova a metodika vyučování, umístěné tam, kam se dostane opravdu jen skálopevný čtenář katalogu? Tady malá vsuvka: Toto je příklad čtení mezi řádky – nikdo nám přeci nenapsal „Hele, mrkni, na jakém místě v katalogu jsou umístěné knihy věnované např. mediální teorii a na jakém knihy věnované výchově dětí.“ Konec malé vsuvky.
Vypovídá snad toto něco o celospolečenském vnímání důležitosti témat, které nám tímto řečeným mezi řádky nepatrně podsunuje, že mediální teorie nebo metodologie vědy jsou o štipec zajímavější/důležitější/jánevímjakéještě než knihy věnované výchově a pedagogice, protože se na rozdíl od těch pedagogických vyplatí (VYPLATÍ s konotací směnného obchodu)? Na směnný obchod mě mj. přivedly výše cen všech knih, které se zdají být zajímavé nejenom pro lidi z oboru, ale také pro bonitnější skupiny veřejnosti. Kdo všechno si koupí knihu o výchově autistického dítěte? A kdo všechno tu o vlivu médií na společnost nebo o vzájemném vztahu ekonomiky a společnosti?
Nebo je to celé úplně jinak a knihy uvedené na samém konci katalogu to naopak „vyhrály na plné čáře“. Neboť čtenářstvo je z kabaretu, jaký předvádí denní tisk ve snaze udržet si svého věrného čtenáře, už tak zblblé, že všechno čte odzadu jako ty noviny? A tudíž se k tomuto druhu knih dostane jako k prvním? I když upřímně: Tato teorie se mi zdá ze všeho nejméně pravděpodobná.
A kde je vlastně pravda? A je to v tomto případě vůbec důležité? Není důležitější, že ti skálopevní čtenáři knižního katalogu se jím přeci jenom prokousali na samý konec a že je vlastně vůbec nezajímá, proč je právě tam to nebo ono téma? Že se málo ptáme a jen spokojeně baštíme, co nám je předkládáno? A je na otázky vůbec čas? A bude někdy toho času víc? A až přijde, nebude to náhodou už na samém konci katalogu našeho života?