Je to bláznivina na entou, ale asi proto sklízí ovace – a to nejenom mezi klienty, kteří svého plyšového kamaráda pošlou na víkend do pětihvězdičkového hotelu s obědem v luxusní restauraci a s večerní thajskou masáží, ale i mezi odbornou veřejností, která neváhala a tento podnikatelský záměr finančně podpořila. Nic proti, z hospodářského hlediska je to supr nápad a odvážnému štěstí přeje!
Jenže o to asi jde – ekonomické výsledky až na prvním místě. O tom, co to vypovídá o hodnotách společnosti a stavu, do kterého se dostala, se v článcích nedočtu zhola nic. Nebo se dívám do „špatných“ deníků? Sociologům, ekonomům a jiným –ům se teď asi trochu zvedne hladina adrenalinu v krvi; ale já tyhle řádky nepíši pro sociology nebo ekonomy. Píši je pro všechny ty, kteří stejně jako já vidí, o čem posílání plyšáků na dovolenou do luxusních hotelů mezi řádky vypovídá.
Explicitně? Dobrá; v roce 1985 vyšlo dílo Ubavit se k smrti jistého mediálního teoretika a kritika Neila Postmana, který svou pozornost věnoval k fenoménu televizní zábavy. Proti zábavě ni škaredého slova, stejně jako proti „zábavné“ či „odpočinkové“ funkci televize, pokud se tak někdo rozhodne trávit svůj volný čas. Koneckonců je televize jenom nástroj a vždy záleží, jak se užívá a nakolik jí dovolíme, aby nám vrostla do života a diktovala nám podmínky naší existence. Stejně jako veškerá ostatní technologie. Ale to by bylo na jinou glosu.
Nezřízená zábava resp. její nadřazování nad vážnější témata, touha neustále „si hrát“ (Jene Amosi, kdybys to viděl…) či marginalizace úlohy odpovědnosti v našem životě pak může vést k nejrůznějším závěrům. Možná ale, že směna vydělaných peněz za aromaterapii aplikovanou na tlapky mého plyšového medvěda je tím nejmenším „zlem“, které jistá část společenského spektra trpící nadbytkem a blahobytem může vyprodukovat. Podíváme-li se na celou nastalou situaci v soudobé společnosti a možná i v celé civilizaci (té západní, vyspělé; nepředpokládám totiž, že podobný problém, kam poslat plyšáka na dovču, by řešili třeba obyvatelé třetího světa) z většího odstupu, uvidíme všechny možné či už nastalé (?) důsledky jako na dlani. Jestli už nastaly, to by nám spíš řekli právě sociologové; ekonomy nebrat, ti si mohou nad podnikatelským počinem mladého pana Marka Hlávky mnout ruce.
A propos: Máte doma plyšáka?
PS. Aby čtenář nezískal pocit, že jsem vůči plyšovým medvědům, luxusním restauracím či nadbytku a blahobytu některých svých bližních nějak zaujatá: Hlady netrpím, mám kde spát, luxusní restauraci jsem už také viděla zevnitř a plyšáky mám dokonce dva.