Povídku Putování s oslem můžeme označit za povedenou moderní prózu, která má syžet, neprzní češtinu (nebo alespoň ne tak moc jako některé produkty moderní knižní kultury), zajímavé téma uchopuje zajímavým způsobem a bouři způsobenou poněkud zmateným prolínáním dialogů (vnitřních i vnějších) a střihy mezi kapitolami zmírňuje pevná stavba povídky, vyšvihnutá podle pravidel aristotelského dramatu. Zasazení děje do roku 2006 příběh aktualizuje a zároveň slouží jako jedna z mála konkretizovaných indicií (možná jediná) v celé knize, čímž děj ukotvuje a usměrňuje rozlet čtenářovy fantazie. S určitou dávkou naléhavosti jako by povídka nastavovala zrcadlo všem, kdo se denně pohybuje ve světě virtuálních deníčků, setkává se s pokrytectvím, lidskou vypočítavostí a honbou za ziskem, denně si sní své sny a snaží se je uskutečnit.
Šárka v každé z nás Šárka je obyčejná třicátnice jednadvacátého století, která se potácí životem a „užívá“ si své svobody a nezávislosti. Práce redaktorky v nakladatelství ji příliš nenaplňuje, a tak lásku, po které touží a zároveň se jí svým způsobem brání, vkládá do svého třínohého kocoura. Čtvrtou pomyslnou nohu Šárčiny lásky zhmotnělé do chlupatého zvířete tvoří psaní.Obyčejné peripetie obyčejného života obyčejné svobodné mladé ženy – začínající spisovatelky, která ví, co chce, ale nedaří se jí to najít, se velmi nenásilně a familiárně přibližují ke čtenáři, který tak velmi rychle získává pocit, že tohle už někde slyšel nebo četl a v nejlepším případě sám zažil. Šárka tak ztělesňuje naprosto unikátní ženu, která je zároveň v řadě detailů součástí každé moderní ženy: Každá se ve vztazích někdy spálila a do těch budoucích si odnáší předsevzetí, že „Příště už nikdy“, každá se spálila podruhé a každá se v rozhodujících okamžicích dovedla vzepřít svému šéfovi. Plánem zrozeným z touhy po pomstě za roky planých slibů na vydání vlastní knihy se před samým koncem úvahově-reaktivního příběhu roztáčí kolotoč událostí s lehce přeslazeným koncem. Škoda ho.
Symbióza příběhu a jazyka Skrytou nití celého minipříběhu je fenomén psaní, díky kterému tak čtenáři mohou nahlédnout do zákulisí knižního vydavatelství a praktik, které v něm panují. Kdo už má za sebou zkušenost se sháněním nakladatele pro vydání knihy, ví moc dobře, o čem je řeč; kdo takovou zkušenost nemá, tomu Elvíra ve svém příběhu (o kterém na zadní straně knihy mluví jako o románu) předkládá jednu z možností, jak taková cesta k vydání knihy může vypadat. Parazitování na nevědomosti mladých začínajících spisovatelů ze strany nakladatelů a naopak zavalení nakladatelů a redaktorů díly od přehnaně ambiciózních „spisovatelů“, kteří nejsou nic jiného než obyčejní pisálci nebo nemocní grafomani, předkládají jasný obraz současné knižní produkce. Celková situace na současném knižním trhu tak nabývá ostřejších kontur, a to také díky plastičnosti reality, ke které přispívá i poněkud nezvyklé jméno autorky (či autora? Jednoslovné jméno vypadá spíše na pseudonym). Elvíra se tak chtě-nechtě staví do paralely se samotnou Šárkou a čtenář sám si může domýšlet, do jaké míry je Elvíra spisovatelkou (spisovatelem?) začínající, nebo velmi zkušenou. Čtení útlé knihy, kterou lze jen sotva nazvat románem (už jenom pro její rozsah sto osmnácti stran), plyne lehce, a to nejenom díky zápletky a touhy po jejím rozuzlení, ale především díky jednoduchému, nikoli však primitivnímu jazyku a častým dialogům. Ty strukturu textu nijak nenarušují, spíše naopak: Tam, kde mají, mu přidávají na dynamičnosti, a tam, kde by lehce plynoucí text spíše zakalily, spoléhá autorka na vlastní vypravěčský a popisný um. I když se do textu občas propašuje slůvko, které je mnohdy stravitelnější slyšet než číst, jadrně hovorovou češtinu se sem tam silnějšími výrazy, které však díky nedořečenosti zůstávají pouze v náznacích, na svých bedrech nesou pouze dialogy. Ani tak však text netrpí extrémní uvolněností ve volbě výrazových prostředků hraničící s čitelností, jak tomu v mnohých dílech současné moderní prózy bývá.