To přece ví každý, že ikony (v tomto smyslu sdělení v obrazové podobě) jako jedna z forem mediálního produktu jsou daleko srozumitelnější a názornější než psaný text. I když ten má v některých případech neoddiskutovatelně navrh, např. chceme-li povzbudit čtenářovu fantazii, v případě textu na krabičce od cigaret či doutníků to rozhodně neplatí. Jak se však zprávy v médiích vynořily, tak zase zmizely; a kde nic, tu nic. Na celou záležitost jsem si vzpomněla loni v létě, kde se mi v Chile dostala do rukou krabička cigaret. Téměř na celé její jedné straně si kuřáci mohli dosytosti užívat pohled na „smějící se“ ústa plná, resp. poloplná černých, zkažené a děravých zubů. I když mezi českými obyvateli panují o této zemi stále ještě celkem zajímavé představy, co se její zaostalosti a úrovně služeb týká, po své zkušenosti (byť „pouze“ měsíční, ale alespoň nějaké) tvrdím pravý opak. V některých případech bychom my mohli přichvátnout a necourat se krok či dva pozadu. Fotografie na cigaretových krabičkách se pak zdají být pouhou špičkou ledovce.
Je mentální anorexie normální? Přibližně ve stejném období jsem při listování českým časopisem narazila na celostránkovou varovnou „reklamu“ (či spíše antireklamu) upozorňující na nebezpečí mentální anorexie u mladých dívek. Nevím, jak fotografie vyzáblé panenky typu Barbie s nápisy typu „Extrémně štíhlá“ působila na ostatní, mně ale před očima naskočily záběry z módních mol, kde na podobně vyhublých ženštinách visí hadříky špičkových designérů zvučných jmen. A o to těm holkám asi jde: Přiblížit se těm, které na nás shlížejí z několikametrových bilboardů, nebo na nás vystrkují svoje neuvěřitelně dlouhé a štíhlé nohy z každého ženského časopisu. Být jako ona. Být ikonou. Být přitažlivá – pro koho? Pro muže? Na toto téma by se dal napsat další článek – někdy jindy. Rádoby odrazující fotografie barbíny se mi pouze spojila s již zažitou zkušeností (záběry z módních přehlídek), neřekla mi ale nic o nebezpečí této nemoci. Účinek antireklamy tedy nula. Málokdo navíc ví, že s téměř stoprocentní pravděpodobností mentální anorexie pokračuje bulimií; ta ovšam není – na rozdíl od často smrtelné vyhublosti – vidět. Bulimičky zvrací tajně v klidu svého domova, téměř před zraky svých blízkých, kteří samozřejmě nemají o ničem sebemenší tušení. Jak se svět tenkrát divil, když se přišlo na to, že k dávení si dopomáhá i princezna Diana?
Motiv vyhublé panenky nepovažuji jako šťastně vybraný – tedy pokud je jeho záměrem varovat. Troufám si tvrdit, že mladým dívkám moc neřekne, tedy spíš vůbec nic. Jejich představy o ženském těle jsou totiž už dávno zmasakrované denním návalem obrázků z dívčích či ženských časopisů – ano, ženských. Kdysi podle jednoho průzkumu četlo časopis Cosmopolitan místo žen ve věku 28 a víc, na které byl primárně cílený, spousta patnáctiletých dívek. Zde je třeba si uvědomit probíraná témata a způsob jejich zpracování v časopise pro dospělé ženy. A tak se na trhu objevila jeho soft-verze CosmoGirl. Obrázek vyzáblé panenky je proto pro mladé dívky naprosto „normální“, protože jako „normální“ ho média zobrazují den co den. Nelze se tedy divit představám mladých dívek o tom, že taková přece žena v současné době je (rozuměj zobrazovaná), by co víc: že taková má být (ve skutečnosti).
Varovat pravdou Co by se ale stalo, kdyby na nebezpečí této psychické poruchy upozorňovala celostránková fotografie zvracející dívky nad toaletou? S prstem v krku a natrávenými zbytky rozstříknutými nejenom po záchodové míse, ale i na tváři, když se snažila otřít si slzy, které jí vytryskly spolu se spolykaným jídlem? To by byl, panečku, pohled. A ten křik, co by se okamžitě snesl – těžko říct, z jaké strany hlasitější. Centrum pro výzkum genderu? Radikální feministky? Jihočeské matky? Zástupci křešťanských demokratů? Etická komise? Ano, taková fotografie by byla skutečně šokující – protože do té doby neznámá a neokoukaná (pro někoho možná i pobuřující), protože by si dovolila zobrazit tu část lidského života, o které se moc nemluví, téměř vůbec. Podobně jako o tématu sexuálního života seniorů nebo smrti v samotě a opuštění ve sterilním prostředí nemocnice.
Podobně jsou na tom fotografie rentgenového snímku plic s rakovinou způsobenou kouřením – a nemusí jít a priori o plíce; např. mně samotné jako bývalé příležitostné kuřačce doutníčků hrozí rakovina jazyka nebo hrtanu. Samozřejmě, že to vím; jak to ale vůbec vypadá? Všechna zmiňovaná témata jsou součástí lidského života stejně jako narození nového člověka nebo smrt jiného. Každý den se v podvečerních hodinách můžeme dívat na záběry z autohavárií nebo si v bulváru prohlížet detail ohořelého obličeje sebevraha; ticho po pěšině. Nikdo nic nenamítá. A přitom cílem takových fotografií či záběrů je jasný: čtenáře či diváka šokovat. Mohly by se objevit hnidopišské poznámky, že na pozadí těchto mediálních sdělení je naprosto stejný cíl jako v případě fotografií na krabičkách cigaret – tedy šokem varovat a odstrašit. Hranice mezi oběma typy zobrazení je však velmi křehká.
Šance aspoň pro, kteří přijdou po nás Na fotografie či záběry z neštěstí jsme si totiž pravidelnou mediální masáží už tak nějak zvykli; jakou měrou, ukázala reakce malého chlapce, který přežil leteckou havárii na madridském letišti loni v srpnu. Ze slov „Kde je tatínek? A kdy už ten film skončí?“ šel mráz po zádech. Šokují zážitky a zkušenosti nepoznané, právě proto, že jsou nové a my nevíme, jak na ně reagovat. Dodnes se mi drží v paměti hodina rodinné výchovy z osmé, deváté třídy ZŠ (ke konci 90. let minulého století), kdy jsme se – celá třída, tedy chlapci i děvčata – 45 minut dívali na záběry z porodu dítěte. Z čistě naučných důvodů; abychom si alespoň trochu dovedli představit, jak okamžik zrození nového člověka vypadá. Pro dospívající dívku (myslím ale, že pro chlapce také) to byl tehdy docela šok; dodnes si leckteré záběry živě pamatuji a pamatovat asi ještě dlouho budu. Nicméně toto téma je běžnou součástí života stejně jako bulimie nebo rakovina hrtanu.
Fotografie zvracející dívky nebo srdečního svalu zasaženého infarktem či obrostlého vrstvou tuku v případě varování před obezitou mají naprosto stejný cíl: Ukázat, jak také vypadá život. Bohužel však patří do kategorie „neznámé, nevyzkoušené, a proto odsouzeníhodné“. Pštrosím přístupem strkáním hlavy do písku však problémy nezmizí; nejsme batolata, abychom si mysleli, že věc, která není vidět, neexistuje. Tak schválně: Dočká se nějaké změny aspoň příští generace?