Série fotografií opatřených titulkem Krásní lidé hrají krásnou hudbu představuje krásné hudebnice německé filharmonie – houslistky především. Snad kvůli jejich houslím (popř. violám), které v jejich bělostných pažích (nahých nebo zahalených do překrásných rób) daleko víc než hudební nástroj vypadají jako nástroj podvědomých snů a přání s výrazným odkazem na Freudovy koncepty falické symboliky.
A aranžovaná krása hudebního nástroje umocněná krásou ženského těla (nebo je tomu naopak?) zachycená objektivem šikovného fotografa ani nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla: Prostě skvostně.
Na mozek se jenom dere otázka: Je krása (a ta ženská především) skutečně natolik důležitá a mocná, aby prosákla i do té části kultury, která si ještě donedávna udržovala jakýs takýs odstup od mlýnských kamenů spotřebního průmyslu?
Všechny podobné „projekty“ povyšují obraz a vizuální vjem na první příčku způsobů vnímání světa, a oslabují tak lidskou schopnost přiřazovat znakům (např. slovům v případě poezie, hudebním tónům v případě hudby nebo zvoleným barvám a perspektivě v případě malířského umění) jejich význam.
Stane se tedy znakovost v 21. století ohroženým druhem?
Stačí ji zapsat do červené knihy, hned vedle Kočičí-stopy černé-a-bílé (jak zní doslovný překlad názvu Pandy velké)?
Měl Baudrillard s těmi svými simulákry přece jenom pravdu?
A nebude lepší proti takovému trendu aktivně bojovat?
Lidi, nečumte – poslouchejte, mluvte a ptejte se!