Tak prý „nejžádanější je v Německu stárnoucí popová hvězda Dieter Bohlen,“ aspoň podle prázdninového vydání týdeníku Marketing & Média. Lidsky stárnoucí Dieter je tak oblíbený, že vystupuje v reklamě na uzeniny, dietní magazín a nově také na německé dráhy. „Jeho obličej je podle výzkumu Imas v Německu známější než tvář modelky Heidy Klum.“
Na slovíčko
Konečně! chce se říct při pohledu na tvář staršího muže a popové hvězdy k tomu. Konečně se do povědomí dostal někdo ve věku 30+ s tváří plnou vrásek a povislými bicepsy, kterého na fotkách do časáků nebo na bilboardy mistři DTP nijak zvlášť nevymazlují a nedějí z něho umělého panáka s dokonale vyhlazeným ksichtem, který mu stejně žádný racionálně uvažující jedinec nevěří. Konečně někdo přirozenější a víc podobný realitě. I když je ale fakt, že v reklamách stále ještě jde hlavně o ty NE-reálné světy, kterým se máme snažit přiblížit. Tvůrci reklam vědí, proč to dělají.
A jak je to s tou známostí? Že by lidsky zestárlý Dieter, ať jsou jeho vrásky a ostře řezané rysy ve tváři sebevíc sexy, fakt převálcoval kultovní blonďatou Heidinku? Nic proti oběma; jen by mě zajímaly otázky kladené v dotaznících, ze kterých pocházejí tyto závěry. A vůbec celá metodika výzkumu: Výběr vzorku. Jeho reprezentativnost. Otázky. Jejich sugestivnost. A pak hlavně jejich uvedení do vzájemného vztahu: „Používáte margarín, nebo máslo?“ – „Jela jste v poslední době vlakem?“ – „Máte domácího mazlíčka?“ – „Vzpomínáte si na nějakou reklamu, kterou jste viděl/a na nádraží?“ – „Chodíte k volbám?“ – „Máte rád/a modrou barvu“? – „V jaké reklamě účinkovala Heidinka?“ Ať žije kaleidoskop reality!