Takže žádné minisukně, žádné topy na ramínka, žádná vypracovaná bříška světu na odiv. Hezky šaty s rukávy a klobouk, ať je to pěkně ve velkém stylu. Pořadatelé se sice kroutí jak Maxy (pro nepamětníky: Maxa je žížala ve Včelce Máááájéééééé), když tvrdí, že je potřeba dodržet tradici v oblékání pro tuto společenskou událost, moc přesvědčivě ale nevypadají. Vehementně při tom dementují domněnky, že by minisukničky a topíky zakázali kvůli tomu, že by se kvůli nim (rozuměj kvůli těmto kouskům hadříků) muži nemohli soustředit na koníky cválající na závodišti. Royal Ascot si chce jenom chránit pověst. Chvályhodné.
Na dostihy šťastně-nešťastně
Jednou jsem sháněla dámský klobouk jako dárek pro známou, takový jenom „na běhačku“, když vyběhne v létě na zahrádku plít záhon s jahodníky nebo natrhat trochu malin vnoučatům. Obchod, kam jsem zašla, vyráběl pouze originály. Krásné, dost nevšední, dost zajímavé, dost drahé – na zahrádku by jich bylo sakra škoda. Ale s paní majitelkou se báječně povídalo. „A to mi sem chodí holky, co se dobře vdaly, rozumíte, každý večer nějaký večírek v nějaké hóch-společnosti, to víte, musejí reprezentovat. Každou chvíli je tu mám, prý si mají koupit nový klobouk, že se chystají na Velkou Pardubickou a bůh ví, kam ještě. Chuděrky, nevypadají moc šťastně, asi je tenhle život ani moc nebaví a představovaly by si to celé jinak, ale daly se na vojnu …“ Zazvonil zvonec a happily ever-after.
Kdo ví, při dnešní diverzifikaci mediálního trhu se možná brzy dočkáme i speciálního mediálníku „Dostihová móda v ČR“. A mohly by ho vydávat samy ty, kterých se týká nejvíc; šťastně-nešťastně vdaná děvčata, třeba by jejich život dostal větší smysl. Jak nakonec dopadla, nevím; stejně jako nevím, jak se s novou dostihovou direktivou vyrovnávají britské ladies. Vím jen, že klobouk jsem nakonec sehnala v Kotvě.