Tři dny před dnem D (respektive sobotou S) jsem tedy zasedla k internetu a jen tak nazdařbůh do googlu vyťukala heslo svatební dar. Člověče, pomož si sám, opakovala jsem si jako mantru, zatímco vyhledávač s potem až na virtuálních zádech natahoval stránky. A výsledek?
Jak jsem zjistila, také v případě svatebních darů frčí zážitky – užívat, prožívat, hrát si, zabavit se, hlavně se nenudit, drobet pocuchat nadledvinky, aby do žil vehnaly koňskou dávku adrenalinu a v šedesáti bylo na co vzpomínat. Nabídky zážikových agentur byly věru barvité, co všechno člověk nevymyslí, když jde o prachy … Dost dobře jsem si nedovedla představit, jak by se kamarádka tvářila na poukázku na buggykiting, kutálení se z kopce v průhledné kouli nebo kdyby měla se svým novomanžílkem vtrhnout někam do lesa a zažít pořádnou střílečku barvou napěchovanými kuličkami (kterými to mj. docela bolí, když se vám zašroubují do těla; podle reakcí zúčastnivších se je luxus rameno nebo stehno). Zážitky jsem tedy zavrhla, byť představovaly avizovaný „dárek na celý život“.
Další na řadě byly svatební stránky, kterým ale rozhodně nebudu dělat reklamu tím, že uvedu jejich link – koho tyto stránky zajímají, ten si je najde, Mr. Google má delší ruce, než si umíme představit. Z nich se mi rovnou do klína rozbalil seznam firem specializujících se právě na tento obchodní artikl. A to bylo tóčo originalit, jedna lepší než druhá! Komentáře netřeba:
– Výroba plastik, keramických obrzů, porcelánu, drobných skleněných předmětů
– Výroba miniatur heraldických šlechtických erbů
– Zásilkový prodej magických amuletů, talismanů, symbolů
– Výroba řetězu z jednoho kusu dřeva
– Výroba ozdobných předmětů ze skla
Jen z představy, že bych něco podobného ve svůj den D dostala já a pak to měla doma, se mi udělalo mdlo a naskočila husí kůže. Takže i tady bez úspěchu.
Poslední šanci jsem dala odkazům podobně „postižených“, vesměs děvčat na diskusních fórech na vesměs ženských webovkách. Při výkřicích „Holky, poraďte mi, prosím – nemáte nápad na nějaký originální svatební dar?“ nebo „Kamarádka se příští týden vdává, jdu na svatbu jako svědek… nevím, jaký svatební dar koupit…“ mi srdce plesalo radostí; nikoli nad tím, že v bryndě nejsem sama, ale nadějí, že bych konečně mohla najít tip, co tedy koupit. Dva živí králíci nebyl špatný nápad, ještě sehnat černý cylindr a mohla bych jim před večerním krájením svatebního dortu přehrát jeden díl Boba a Bobka… Z reakcí nakonec jako vítěz jasně vyšly peníze – ve dvacetikorunách ve dvou prasátkách v ošatce s žitem s cedulkou „Žijte si jako prasata v žitě“, v pětikorunách společně s čokoládovými penízky v óóóóbrovském košíku, schované ve vlašských oříšcích nebo nacpané do nafouknutých balónků schovaných v mega-krabici od lednice. Tak to abych už začala nafukovat, pomyslela jsem si tehdy, a ještě někde sehnala tu krabici od lednice…
Nakonec jsem jim koupila povlečení: sněhově bílé, saténové, aby v zimě pořádně studilo a aby se potrhalo od neostříhaných nehtů; obšité krajkou a s monogramem, aby to měli jako za časů našich babiček – i když daleko víc trendy jsou zážitky nebo vyřezávaný řetěz ze dřeva.