Přiběhla na poslední chvíli; autobus byl už skoro plný, do odjezdu zbývaly necelé dvě minuty. S elegancí sobě vlastní a jakou jí dovolovaly podpatky vyviklané z dlažebních kostek na pražské Florenci vyhopkala po třech schůdcích až k řidiči. „Dobrý den, jednou do Hradce, prosím…,“ zadýchaně vypustila proud vzduchu přes hlasivky a při tom vnořila své štíhlé prsty do předpřipravené peněženky pro barevný papírek s vodoznakem a iridiscentním pruhem, který by směnila za papírek jiný, daleko tenčí a zdaleka ne tak barevný, který ji ale na druhou stranu opravňoval svézt se až na konečnou. Až dosud by na koupi jízdenky u řidiče nebylo nic neobvyklého.
Ke vší smůle této dámy ovšem nebylo zbytí než jízdenku zaplatit novou, neušmudlanou, z bankomatu čerstvě vytaženou a téměř ještě horkou dvoutisícovkou. Reakce na sebe nedala čekat; že bude tak ostrá, ale asi nečekal nikdo z naloděných cestujících.
„S dvoutisícovkou, jo?! A to vám příde normální?! Přijít hned po ránu, vyjedete jak namydlenej blesk!!“
Se studem na tváři a smutná jak šafářův dvoreček se nešťastnice omluvila, bylo jí to však houby platné. Řidičův spodní ret počal se chvět vztekem a chvěl se nejenom ret; poté, co ženštině vrátil cca osmnáct set v padesátikorunách a drobných mincích, povolil píst potlačované agresivitě a v tu chvíli se začala chvět také celičká Karosa. Tu třísknul s pokladničkou, tu zdupal tři nebohé schůdky, nejvíc si ale evidentně ulevil při třísknutí s dvířky od zavazadlového prostoru. Pak už zbylo zase jenom dupání po schůdcích nahoru do své kabiny vygradované závěrečným třísknutím pultíkové přepážky do svého teritoria. Vše samozřejmě za doprovodu hučivého brblání na téma „to-snad-není-možné“.
Ano, pan řidič měl pravdu: Do autobusu se s dvoutisícovkou neleze. Po vlastní zkušenosti si dokonce myslím, že v rámci zachování zdravých nervů svých i řidičových by se do něj nemělo lézt ani s bankovou vyšší hodnoty dvě sta – samozřejmě v závislosti na výši ceny jízdného.
Na druhou stranu se to prostě stává: Nestíháte, dobíháte autobus na poslední chvíli, víte, že to máte tip ťop – a jak na potvoru vám peněženka řve hlady. První bankomat, rychle, stejně ještě musím koupit to a ono, tak třeba tisíc (v horším případě dva), hop a skok a už jsem na nástupišti, uf, stihla jsem! Že bude řidič prskat? Nu co, lepší, než jít pěšky. To se prostě stává. Pevně věřím, že tento pan řidič je jinak milý a způsobný pán; akorát že tehdy mu jenom drobet ujely nervy.
Jen na doplnění: I přes řidičovu počáteční agresi, kterou byla přední část autobusu doslova nadupaná a kterou bylo třeba vyfiltrovat, jinak hrozil kolaps jeho nervového systému, jsme dojeli v pořádku.
Jen příště možná raději pojedu vlakem.