Nakonec to nebylo tak zlé. Barvy české trikolóry v Bruselu reprezentovali další čtyři kolegové … éééé …. tři kolegové a jedna kolegyně. Zdaleka jsme ale nebyli v převaze: Německá, polská a rumunská skupinka nás přebila nejenom co do počtu, ale i intenzitou hlasového projevu, jak se nakonec ukázalo na společenské večeři. Na druhou stranu jsme zase na tom nebyli tak špatně jako naše jihoevropská slovanská kolegyně: Za bulharský klub tam kopala sama samotinká. A přitom zúčastnit se mezinárodního setkání novinářů ze zemí Evropské unie na půdě Komise pro regiony v samotném srdci Bruselu nebylo nic náročného. Stačilo se přihlásit a pak čekat na email s všeříkající větou v chlívečku Subject: Invitation to the Summer University, Brussels.
Evropa politicky (ne)korektní
Na panelistech z řad evropských komisařů pro regiony, politické strany EPP (European People´s Party), Evropské komise nebo Parlamentu bylo vidět, že o informační prezentaci evropské agendy do členských států a potažmo regionů skutečně stojí; což dali ostatně jasně najevo tím, že na dvoudenní seminář vůbec přišli, i když nepochybuji o tom, že by neměli nic jiného na práci. Jenže teď jsem se dostala do úzkých: Mám pocit, že ať na tomto místě napíšu cokoli, bude to špatně.
Napíšu-li, jak v Bruselu, evropské metropoli pravidel, byrokraticismu, nalajnované organizace práce a představ o ideálním stavu věci, je stejný chaos jako kdekoli jinde; jak stejně jako všude jinde všechny snahy o transparentnost a maximální férovost stojí, či spíš padají na lidském faktoru nebo jak na mramorové nablejskané půdě (konkrétně dlaždicích) prosklené Matky Evropy, kde se bojuje za politickou korektnost a rovnoprávnost pohlaví, resp. genderu, muži nechutně pomlaskávají na ženy úplně stejně jako kdejací zedníci na stavbě, tak tím příliš k informační agendě Evropské unie do mlýna nepřispěji.
Evropa hlásně troubící
Napíšu-li naopak, jak se Evropská unie o novináře (novinářky nevyjímaje, ať jsme politicky korektní) postarala – organizačním i finančním zajištěním počínaje a nabídkou informačních zdrojů a kontaktů konče (kvůli tomu koneckonců všichni zájemci celý víkend před tím makali a nadělávali přesčasy, aby si pak mohli zaletět na dva dny do Bruselu) a jak jsme díky finančním prostředkům z kapes evropských poplatníků měli jedinečnou možnost setkat se s vrcholnými představiteli evropských institucí a se svými evropskými kolegy a s nimi se všemi mohli diskutovat o regionálních problémech médií (no kdy jindy se to nám, žurnalistům – ať si o nás myslí kdo chce, co chce – zase stane?), budu vypadat jako hlásná trouba ohvězdičkované modré plachty. Tak snad jen pár postřehů:
1. Jaké konotační zabarvení má slovo novinář v Čechách? Nechť si každý čtenář konotačně zabarví sám. V Bruselu? Jako první slovo mě napadá „most“ – informační most. Most, který si sama Evropa, děvče loktů běloskvoucích (odpusť, Homére) staví cihlu po cihle, v potu tváře míchá maltu, dokonce sem tam nějaké vejce přiklepne, tak nějak s představou, že i ti z druhé strany přiloží ruku k dílu a společnými silami potkají zhruba uprostřed. Zrentgenujeme-li tok informací shora (EU) směrem dolů (regiony) a na procentuální dopad a efektivitu vynaložené práce, nezbývá než se ptát: Kam se všechny [informace] poděly, kam se všechny poděly? Cestou se někde potratily. Vysublimovaly. Rozpustily se do binárních nul a jedniček. Ale proč? Kdepak asi udělali inženýři chybu?
2. Evropa si zadělává na vrásky na svém čílku (i když: Jako padesátiletá dáma na to už možná má svůj věk), když se pořád trápí, jak dostat problémy evropského rozměru do lokálních médií, jak se obecně dostat blíž lidem. Jak jim sdělit, že problémy řešené na evropské půdě se týkají (nebo by se alespoň potenciálně mohly týkat) každého občana členské země. Jak do těchto „unijních“ záležitostí víc zaháčkovat obyčejného člověka (v tom nejlepším slova smyslu). A tak si vykasala rukávy a opřela se do toho: Zve regionální novináře z členských zemí na bruselské sedánky, aby jim ukázala, že to jsou právě oni, kdo ve svých pisálkovských rukách či zpravodajských hlasivkách třímají obrovské možnosti, a že to jsou oni, kdo může občanům ve svých zemích přinášet informace, co se děje v evropském mraveništi. Což o to: Z informace o evropském dění udělat zprávu zvládne 90 procent novinářské populace. Horší bude přesvědčit příjemce mediálních sdělení, aby si to přečetli.
3. Zcela nepochybuji, že o Letní univerzitě pro novináře „Local media meet Europe – Europe meets local media“ se na Stálém zastoupení ČR v EU vědělo. A co mělo říkat zastoupení jednotlivých krajů, když se celé dva dny omílalo stále dokola problematika toku informací z centra (EU) do vlásečnic celého evropského organismu (české regiony). To mělo mít svá želízka v ohni. Kde jinde navázat a upevnit kontakty mezi politickými představiteli a zprostředkovateli (médii) než právě na konferenci určené pro média a regiony? Kde jinde poskytnout cenné informace o informačních zdrojích (ať už na straně Evropy, tak na „domácí“ straně) než právě tam? Zlínský kraj byl jediný, kdo se na novinářské vlaštovky z Čech přišel podívat. A kde byl zbytek?
4. Tak jen doufám, že jsem se svými poznámkami nezařadila ani na jednu stranu barikády. A pokud ano, tak stejně: Koho to zajímá, vždyť jde (jen) o Evropu.