Dosti ale historizujících přednášek o vzniku písma jako nového média, které v mnohých vzdělaných a moudrých hlavách antického světa spustilo alarm a začalo bít na poplach. Platón se počítá mezi první kritiky tohoto v té době převratného média, a nebral si s ním žádné servítky: Odsoudil ho rovnou za konzervaci lidské promluvy, která nebude žádným způsobem rozšiřovat naše poznání. Kanadský guru mediálních teorií Marshall McLuhan zase zcela vizionářsky utrousil, že písmo u těch, kteří se naučili psát, povede k zapomínání, protože odpadne nutnost pamatovat si to, co slyšeli. Psané slovo tak vyrvalo mluvenému slovu žezlo z rukou a během chvilky (co je pár let či desetiletí v porovnání se stářím Zeměkoule či Vesmíru…) opanovalo celý komunikační prostor. Obrázky jako další – a v dnešní době stále oblíbenější – komunikační prostředky nechávám stranou záměrně, anžto by byly kapitolou samy pro sebe.
PSANÉ SLOVO – CO JE VÍC?
Psané slovo se tedy ujalo vlády – co je psáno, to je dáno. A navíc: Je to docela pohoda, nemuset si nic pamatovat, stačí vědět, KDE to najdu …. napsané. O síle psaného slova na úkor slova mluveného (promluvy) se můžeme přesvědčit dnes a denně. Třeba takové citace v odborných pracích, např. na akademických půdách – kolik studentů si může dovolit uvést citaci nikoliv z psaných pramenů, ale např. z přednášky, telefonátu či rozhovoru zachyceném kdesi v kavárně? Žádné z těchto míst totiž nepopírá skutečnost, že i zde je možné se (celkem jednoduše) dostat k zajímavým myšlenkám, které by mohly připravovanou odbornou práci posunout o krok či dva kupředu. MOHLY BY. Pokud by akademickým půdním expertům nevadilo, že je citace nedoložitelná a zpětně nevyhledatelná. A jsme u toho: Proč by vyřčené slovo mělo mít menší váhu než to napsané? Je to každodenním znásilňováním vyřčených slov, kterého se dopouštějí veřejně činné osoby, především politici? Ale nejen oni, jen u nich je to nejokatější, neb nebohá slova zmermomocňují přímo před hledáčky kamer nebo před vindšucem rozhlasových reportérů.
NERAĎ – A PLAŤ
Ale on i běžný občan nepřijde zkrátka, třeba během setkání s vynalézavostí bezdomovců, jak si nalézt skulinku v čerstvě upečené a z trouby vytažené vyhlášce o zákazu konzumaci alkoholu na veřejném prostranství. Pokuta za bezbřehé nasávání v okolí škol, zdravotnických zařízení či dětských hřištích vypadá celkem sympaticky, zákaz konzumace alkoholu na předzahrádkách restaurací nebo v okolí stánků s občerstvením však neplatí. Ale ouha, pánům a paním/slečnám zákonotvorcům/tvorkyním jaksi vypadlo konkrétněji specifikovat, co to je to „okolí“, popř. jak velké takové okolí je. Tři metry? Dvacet metrů? Diskuse se strážníkem tak nepředstavuje souboj muže proti muži, ale vyřčeného slova proti napsanému – není jasně a striktně napsáno, kolik metrů to má být? Tak smůla, co je mi do nějaké morálky nebo nedej bože slušnosti neobtěžovat svým pod-obraz-božím stavem ostatní kolemjdoucí či kolemsedící.
VÝCHOVA LIDÍ V ČECHÁCH
Nebo takové sundavání batohů ze zad v prostředcích hromadné dopravy. Velmi často mi situace v těchto nahodile vzniknuvších sociálních skupinách připomíná netrpělivé očekávání spásného zachránce, který by vydal zákonem vymahatelnou příručku „Kterak se právně chovati v případě většího zavazadla na zádech či přes rameno“.
„Slečno, mohla byste mě laskavě přestat šťouchat svým batohem do žaludku a sundat si ho?“
„Klíďo-píďo, až vy si přehodíte svojí brašnu s nářadím, nebo co to tam máte, na druhý rameno a nebudete mě s ní rejpat do lejtka…“
Jako by oba čekali na psaná pravidla, co dělat v situaci A (kombinace brašny s nářadím na rameni a batohu osoby stojící přede mnou), v situaci B (kombinace dvou batohů, které dominovitým efektem otravují zadní část tramvaje), v situaci C, D, E …A přitom by stačilo málo – třeba trocha té slušnosti. Jenže to by k ní nejdřív musel někdo vychovat – třeba takoví uvědomělí rodičové, nikoli ti osolárkovaní se sexy bicepsy a bílou kšiltovkou. Stejnou výchovu by si zasloužila i odpovědnost, která se čím dál tím víc posouvá za horizont jedné generace. Že by gellnerovské „Po nás potopa…“ přestávalo být pouhým volavčím výkřikem z hodin literatury? A zase ta slova …